Zpátky ale na začátek, zpátky do Prahy.
V 18:30 se odlepilo od země letadlo směrem Soul - Incheon. V něm jsem seděla já s rozklepanýma nohama a slzou stesku na krajíčku, ale spokojená, že první krok přepravy mám úspěšně za sebou.
Obavy, že nedostanu za letu nic k jídlu ne nevyplnily a už za malou chvíli jsem si mohla vybrat ze tří různých pokrmů. Letušce jsem ale rozuměla pouze "chicken", takže bylo vybráno..
Skoro deset hodin letu mi krátily časopisy a filmy. (Andrejko, tvá kniha přiletěla se mnou, ale že se v ní jedná o nějaké vrahouny, přečtu si ji jindy:) ) Mimo to jsem v letadle plném Korejců chytla místo vedle milé slečny z Maďarska. Ta cestovala též sama, tak jsme obě uvítaly, že si můžeme pohovořit. S Maďarkou jsme trávily čas i v Incheonu a navíc se daly do řeči s Davidem, který letěl též z Prahy a pokračoval se mnou do Brisbane. Takže i po odchodu Maďarky na letadlo směr Nový Zéland jsem měla společnost.
Po osmi hodinách v měkoučkém křesle na letišti v zóně Rest & Relax přišel na řadu další deseti hodinový let. Kromě o dost většího počtu turbulencí na něm nebylo mnoho jiného. Snad jen, že jsem ochutnala korejské jídlo, rýže s houbami a bůhvíčím.
[Incheon v noci]
Je 13:13 místního času a já se vracím k psaní, od kterého mě vytrhlo zařizování nějakých nezbytností. Například založení studentského účtu v bance St. George nebo nákup australského telefonního čísla.
Co se týká ještě příletu do Austrálie, ten byl hladší než jsem myslela. Nečekala jsem fronty, hned našla svůj kufr, pes kolem mě jen proběhl a žádná semínka ani hlínu u mě nenašli. Při vstupu do poslední haly jsem si připadala jak superstar, na kterou za zábradlím čekají fanoušci. Svého "fanouška" jsem ale musela nakonec dobrých 20 minut hledat v davu.
Teď sedím na pokoji a mám zakázáno spát. Prý se potom totiž špatně zvyká na změnu času, takže musím vydržet do večera. Za okny se ozývají neznámé zvuky zvířat a teploměr ukazuje 31°. Přes tuhle skutečnost ale musím říct, že mi je dnes celý den zima... Bude to asi klimatizací jak na letišti tak v obchoďáku, kde jsem strávila kvůli bance nějaký čas, nakonec i u Pavly v autě. Nebo taky nemocí, rýmou, které bych se už ráda zbavila.
Uvědomuju si, že tenhle příspěvek je stále ještě dost nezajímavý. V blízké době napravím, až se trochu rozkoukám :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat